Timmy Trumpet – tancovačka na ledě

Timmy Trumpet – tancovačka na ledě


Píše se pátek 12. října a naše cesta vede do Tippsport arény na Holešovicích, ale vezměme to hezky od začátku. Nejprve příprava. Lístky jsem vytiskli už před třemi měsíci, takže jsem je šel samozřejmě tisknout znovu, protože skončily někde v zapomnění času. Krok číslo 2- připravit drink, co nás nastartuje, než tam dorazíme. Výsledkem byla Cola s bílým rumem, kde mi asi kapánek ujela ruka. Krok číslo 3- pořádně se najíst a udělat si základ, než začneme pít. A jéje, tady se nám trochu zvrtlo pořadí.

Potom, co jsme se řádně přejedli, jsme konečně vyrazili směr Holešovice, a to metrem, protože naše oblíbená přímá tramvaj momentálně není k dispozici. V metru jsme začínali zjišťovat, že ta spousta lidí nejede na právě probíhající Signal festival, ale jedou si taky řádně zaskotačit. Tak jsme teda konečně přestoupili na tu tramvaj a radovali jsme se, jak jsme to krásně stihli. Vzápětí jsme zase vystupovali, ale né z důvodu, že by to bylo tak blízko (vlastně je), ale protože jsme sedli na tramvaj, která jela spinkat. Naštěstí jsme nebyli jediní, takže za hromadných výkřiků frází typu: To jsi se sakra nemohla podívat na číslo tý tramvaje?! Jsme zbytek cesty došli pěšky.

Před vstupem všichni dopíjeli svůj starter drink, stejně jako my. Fronty u vstupu prakticky nebyly a to i přes to, že jsme přišli lehce po začátku. Dokonce měli i jednu frontu nazvanou dámská kontrola. Každopádně vevnitř naše první cesta vedla k šatně. Cestou jsme míjeli spoustu stánků s jídlem a pitím, skoro žádné fronty, stánek se svítícími doplňky. U stánků sice fronty nebyly, za to u šatny byla jedna pěkně dlouhá a macatá, ve které postupně zavládal větší a větší chaos.

Po asi čtyřiceti minutách čekání, kdy kolem už začínala narůstat agrese, rozhodli jsme se, že se rozdělíme. Já šla čekat frontu na pití a Míla zvolil vlastní způsob, jak se dostat do šatny. Mezitím už se stačil vystřídat dj, takže jsme z toho měli uplný kulový. Když jsme konečně měli uložené věci a koupené pití, vyrazili jsme na parket. Parket byl ještě v půl desáté v celkem použitelném stavu, což se ale mělo brzy změnit, jelikož to udělali tak, že led pokryli dřevěnou plovoučkou. Chvíli jsme teda tancovali. Potom, co přišli na řadu mý oblíbení Nfix&Candice, nastal problém. Dostali jsme žízeň.

V tu chvíli už byly stánky na ochozech v obležení hromady lidí, tak jsme se rozhodli zaútočit na Redbull bar přímo na parketu. Tam to byla drsná tlačenice, kde se prostě muselo bojovat. Bojovat o vodu za 50 Kč, od které Vám samozřejmě seberou i víčko. Předraženou vodu bych asi ještě přežil, ale žalostně nízký počet barmanů v celé aréně, s tempem běžného českého zaměstnance, to už bylo na mě trochu moc. Takže po půl 12 bylo scóre následující: 30 minut muziky, zbytek fronty. Pak už jsme radši začali sušit hub….ústa. O půlnoci alespoň přišla pořádná vzpruha, co se muziky týče, nastoupil Quintino a začala pořádná jízda. Toho jsme začali sledovat z tribuny, kde jsme si všimli, že na koncertu se nachází několik typů lidí. Opilí či zfetovaní, do tohoto prostředí tak nějak patří, ale na jedné z tribun seděli dva rodiče asi s 10-tiletým klukem. Očividně vzali mladýho na hokej a podle jeho výrazu hráli krajskej přebor. Na tribuně byl chlápek, co dle věku už byl asi někde dědečkem, ale na něm aspoň bylo vidět, že nezabloudil a skutečně přišel kalit.

Po chvíli sezení na tribuně jsme se rozhodli jít lidově řečeno do kotle. Bohužel jsme se tam už nedostali, protože stejný nápad dostalo asi tak tři tisíce lidí a securiťáci byli neoblomní (asi tak deset minut). Takže jsme šli na tribunu z druhé strany, kde jsme už zůstali. Míla teda bohužel obětoval další půlku Quintina ve frontě na pití, ale tentokrát už chytře vzal pro každého dvě a přišel akorát na začátek hlavního programu, a to nebyl nikdo jiný než Timmy Trumpet. V tu chvíli se hala proměnila v jednu obří party, kterou jsme si suprově užili (aspoň něco). Dokonce jsme zpívali Quintinovi k narozeninám a Timmy na nás česky pokřikoval, jak nás miluje a na zdraví.

Dokonce se dočkala i rodinka, co přišla na hokej. Protože v jednu chvíli se objevili na pódiu i Spatrťani, aby se blejskli s tím deejayským trumberou. Timmy dokonce svůj program i lehce přetáhnul a nakonec vydržel na pódiu hodinu a třičtvrtě. Po něm se samozřejmě všichni zvedli a rozhodli se posunout o dům dál (chudák Manene), každopádně jsme šli taky. A vyrazili jsme do naší oblíbené fronty na věci. Byla to opět těžká bitva, ale tentokrát to šlo přeci jen o poznání rychleji. Cestou jsme potkali i dívčinu, co celkem přebrala a vypadala jak telefon, když ho přepnete na vibrace. Celkově se tam za celý večer vystřídalo hodně čichačů, kuřáků čehokoliv apod. Byť měli připravenou kuřárnu. Venku jsme se jako milion dalších lidí vydali na tramvaj, podle všeho měla během pár minut přijet jedna naprosto perfektní, bez přestupu až domů. Při příjezdu se ukázalo, že i bez nástupu. Jeden malý vagón a navíc byla plná k prasknutí, tak přišel nápad, že dojdeme pěšky na metro. Kde jsme pochopili, proč už přijela narvaná.

Ano, poznali jsme totiž, že noční odstávka metra není mýtus, a tak jsme se vydali hledat alespoň nějaký automat na pití a čekali, až konečně otevřou metro a my budeme moct jet do postele. Závěrem tedy akci doporučujeme. Příště ale koukejte zajistit více personálu, aby si lidi užili opravdu to, co si zaplatili a ne, že polovinu programu prostojí ve frontách.