Neon Run 2017 – Šneci do toho!

Neon Run 2017 – Šneci do toho!


Pokud jste rozluštili název našeho blogu nebo nás prostě znáte a víte, kdo měl 2. září svátek, tak asi tušíte, čí to byl den. Neon Run byl jedním z dárků pro Adélku, ale to nebyla jediná významná událost toho dne. Já jsem ráno naložil s kamarádem auto a stal jsem se obyvatelem města pražského. Tenhle příspěvek, ale není o tom, co za blbosti jsem dělal ráno, ale co za blbosti jsme dělali večer, potažmo v noci.

Milo

Co jsme dělali v noci, může být každýmu šumafuk že jo. Důležitý je, abych vysvětlila, že se nejednalo o nedobrovolné mučení mé osoby, ale že jsem to dokonce chtěla. Ano, já, která nenávidí běhání víc než cokoliv na světě, jsem najednou měla uběhnout pět kilometrů? Jo jasně. No ale přesto bez jakékoliv přípravy jsem se opravdu zbláznila a šla do toho, protože ty světýlka, chápete…

Adélka

Samozřejmě jsme si museli nakoupit mraky svítících věcí- svítící barvu na obličej a do vlasů, náušnice, kšiltovku, ouška, tyčinky, ledkové tkaničky do bot a všechno to nacpat na sebe. Takže jsme klasicky nestíhali, cesta přes Prahu byla zmatená, protože jsme jeli na Vypich, který netuším, ani kde je a prezentace byla psaná do 19:30 (samozřejmě to byla jen planá výhružka). Nakonec jsme tam trefili i s bolestí kolena, vyzvedli jsme si startovní čísla a reklamní předměty, kde ocením především tampony a prací prášek, u kterého to kupodivu není ironie. Nacpali jsme na sebe zbývající svítící blbosti, udělali selfie ve Sportisimu, řekli že moderátor je pěkně trapnej a vyhnuli se rozcvičce.

Milo

No ale aby se neřeklo, tak jsme si přece jenom udělali menší rozcvičku v podobě legendární zvedačky z Hříšného tance. Ano, nejenom moderátor, ale i hudba nic moc, dokud se toho neujal DJ. My jsme ale raději vyrazili na start, kde jsme se drželi hesla: Drž se za děckama, na ty bysme mohli stačit. Takže jsme pustili aktivnější jedince dopředu, s davem zvedali svítící tyčinky, i když jsme vůbec nevěděli proč, a čekali na start. Když to konečně přišlo a dav se dal do pohybu, pobavil nás udivený hlas jedné paní za námi, která fakt překvapeně prohlásila: „Ty vole oni fakt běží jo?“ Tak jsme se i my rozběhli a vyšli vstříc zámku Hvězda. Fakt velkej respekt má za mě jeden slepý pán, který Neon Run absolvoval se svým průvodcem. Další hrdina byl pes s fakt cool blikacím obojkem.

Adélka

 

Potom co jsme vyběhli, objevil se problém 5 km trati. Většinou se ten problém projevuje tak, že vyběhnete, běžíte, stále běžíte, a potom, co dobu už běžíte a nic jste neuběhli, vám dochází, že poběžíte celkem dlouho. Naštěstí, aby zmírnili naši frustraci z toho, že musíme stále běžet, pořadatelé připravili barevně nasvícený zámek Hvězda, kde někoho navíc napadlo, že by mohlo být super namířit velký reflektor přímo proti jedné rovince, aby nebylo tak dobře vidět na cestu. Musím přiznat, že ne úplně celou dobu jsme běželi, ale téměř celou dobu jsme se rychle pohybovali. Výjimkou byla moje čůrací pauza, kdy ověšen spoustou svíticích věcí, jsem musel vypadat naprosto nenápadně. Protože jsme měli všechny typy svíticích vynálezů, tak obzvlášť super byla část s černým světlem, což přišlo super i velkému hejnu sršňů, ale naštěstí na píchání nedošlo.

Milo

Sršňům jsme teda radši zamávali a běželi dál lesem vstříc dalšímu suprovýmu reflektoru. Abych pořadatelům nekřivdila, dali do každé zatáčky pár letištních pracovníků se svítícíma tyčinkama, který na nás mávali a křičeli směr běhu. Tuto informaci si pamatujte, budete ji ještě potřebovat. Dalším úsekem byly osvícené tunely jak vystřiženy z metra, kde se nás jedna dívčina snažila povzbudit slovy: „Makáme, makáme, už jenom 250 metrů.“ Což mě konkrétně opravdu překvapilo, tak jsem na ní vykřikla: „Fakt? Kecy!“ Což jí upřímně rozesmálo a nedivím se jí. Po chvíli dalšího běhu jsme ovšem uvažovali, jestli si z nás jenom nedělala prču, protože cíl pořád nikde. Mezitím jsme minuli rodinku s určitě roztomilou holčičkou, která po vzoru letištních pracovníků mávala tyčinkou a navigovala: „Rovně! Rovně!“ Já už v celkem značně vyflusaném stavu jsem jenom zaregistrovala nějaké dítě a přísahám, že to znělo jako kluk. Takže aby měl/měla radost, zavolala jsem na něj/ni: „Díky chlape!“ Z čehož Míla málem chcípnul smíchy ještě za běhu. Taky mu to nemám za zlý. Ukázalo se, že holka u metra měla pravdu a my jsme vzápětí opravdu doběhli do cíle, kde na nás čekala zasloužená medaile a plechovka Redbullu. Jídlo na nás teda nezbylo no…

Adélka

Takže jsme zhodnotili, že jsme prostě dobrý, tak rychle jsme se v cíli nečekali a všechno to hubnutí jsme se nakonec rozhodli oslavit v Burger Kingu. Bylo to super, zábavný, ale nedávejte k události, že se zúčastníte, týden před a týden po bude váš facebook zavalen Neon Runem. Takže méně spamů, více než 1 jeden stánek s občerstvením a příští víkend na Burger Festu.

Milo