KVIFF – Filmový festival ve Varech bez popcornu

KVIFF – Filmový festival ve Varech bez popcornu


Každý rok začátkem prázdnin je ve Varech filmový festival. Dříve poněkud ruský v tomto lehce ruském městě. S Moskvou se střídali po roce. Letos jsem tam byl už po druhé dotáhnut a stejně jako vloni jsme neviděli ani jeden film. Cílem bylo obejít stánky, možná se trochu alkoholicky občerstvit a dotáhnout domů povinnou fotku z fotokoutku. Ale berme to hezky popořadě. Nejprve jsme zašli na „Václavák“, teda k hashtagu „sejdeme se u koně“, který se majestátně houpal u stánku Mall.cz, kde natáčeli rozhovor s někým asi prej slavným a o kus vedle asi nějakou reklamu. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli namol, radši jsme vyrazili dál. Cílem bylo nejprve to omrknout, dojít až k Vřídlu a až pak pobrat, co se dá. Nejprve jsme se dostali k hotelu Thermál, kde čnělo letošní logo festivalu. Popravdě to bylo všude po Praze taky, kvůli tomu jsem se nemusel trmácet tak daleko. Dále jsme zjistili, že Finlandia vodka byla nahrazena něčím více karlovarským. Ano Honza Becher přispěchal se svým bylinným likérem, asi chtěli přitáhnout Zemana. Každopádně, když Vám do kokosu lejou místo vodky Becherovku, tak si to rychle rozmyslíte. Co se drinků týče, ale co, nebudu předbíhat. Následovala tradiční písečná socha, a když už tak letos slavíme vznik první republiky, tak tam stál tatíček Masaryk na svém Šemíkovi nebo na jiným koni, to je fuk. Každopádně, první republika se letos slaví vážně na každém kroku, jen se bojím, abychom nezačali jíst i jídlo z první republiky.

Prej: byl jsem tam dotáhnut. Hlavně, že já jsem byla ta, která první dala povel k přesunu na vlak domů. No nicméně kolonáda byla jako vždy narvaná lidmi. Prodírali jsme se davem k již tradiční Vodafone pláži, kde každoročně neupgradují ani posezení, ani odměny a ani předražené ceny občerstvení. My jsme na celý festival ale letos vyzráli a vzali jsme si do batůžku notnou zásobu cideru. Ulovili jsme plážové křesílko a odpočívali vedle týpka, který vypadal, že si to tu spletl s vlastním obývákem. Boty sundaný, nohy nahoře a rozvalenej jak na gauči. Naštěstí po chvíli usoudil, že ho to s náma nebaví a odešel. My jsme si šli vykoledovat klobouk, protože brejle už doma máme.

Mrkli jsme jestli Vřídlo nevyschlo a přečetli si reklamu na film, ke kterému museli dělat soundtrack čeští a slovenští rapeři, protože kdo jiný dokáže vymyslet hudbu k filmu s názvem Čertí brko? Každopádně vydali jsme se zpět začít pořádně ochutnávat letošní festival. Pohledem na Matriošku ve výloze obchodu s hodinkami jsem se utvrdil, že přímé napojení Varů na Moskvu stále neutichlo, vážně, už tam chyběl jen ten Zeman a vodka. Tam, kde jsme vloni sledovali barmanskou show a dostávali panáky za své alkoholové znalosti, jsme si letos nechali namíchat drinky. Upřímně, když jsem v názvech viděl klasiku jako je Beton, byl jsem trošku skeptický, ale ukázalo se, že ty kluci Becherovku míchat uměj. Dali jsme si už ani nevím co, dostali dva žetony na klobouk s vlastním vyzdobením. A už dá se říci tradičně jsme usedli na břeh veletoku Teplá. Po vypití se ukázalo, že Becherovka není žádný čajíček, jestli, tak jedině ten Tatranský a s vidinou klobouku jsme se vydali vstříc opilosti. Jenže klobouky byly jen pro ranní ptáčata, po šesté hodině už se žetony nedávali, tak jsme zachránili svá játra a radši zašli jinam.

Ono to s tím zachraňováním jater nebylo až tak horké, protože jsme zamířili k Frutissimu. Řeknete si: neškodná věc. Opak je pravdou, protože ti fikaní filutové přidali do zmrzky alkohol. Můžete tedy ochutnat například jahody s Proseccem nebo Aperol Spritz zmrzku. Pak jsme zjistili, že rozdávají při každé objednávce nad 150 Kč náramek VIP, který sliboval slevu 10% na každou další objednávku. Zvolili jsme tedy Melounito, vyfasovali náramek a lísteček s číslem a šli čekat jak na poště. Když jsme se konečně dočkali a ochutnali náš nápoj, pojali jsme silné podezření, že nám tam nedali ten slibovaný alkohol. Šli jsme to tedy zakempit jako správná varská smetánka do parku u Thermálu a dali raději dalšího cidera.

Každopádně v parku jsme se rozhodovali nad odjezdem, takže jen co jsme dosedli, tak jsme se hned zvedli a vyrazili jsem na závěrečný burger k Američanovi. Ukázalo se, že rozšířili podnik a bohužel to nebyla jediná změna. Dlouhý seznam burgerů se smrsknul jak po dvouletém hladomoru a přibyla spousta mexických jídel, o který se je nikdo neprosil. Každopádně burger je burger. Vzali jsme si je sebou na nádraží kde jsme zjistili, že jsem koukal na vlaky v opačným směru a byly ještě více zklamání. Věc je o to horší, že na festivalu měl stánek náš milovaný George Prime Burger. Takže velký palec dolů na závěr. To byly ve stručnosti letošní Vary a o tom, jak vypadala moje cesta zpět do Prahy, si můžete přečíst zde.