Cestujeme levně – do Hřenska na lodičky formou pijavic

Cestujeme levně – do Hřenska na lodičky formou pijavic


Léto začalo a přišel prodloužený víkend, pokud máte něco společného se školstvím, tak jsou to ty 2 státní svátky na začátku července, najděte si to. No a my vyrazili do mé rodné vísky, abychom jednou taky ušetřili a starali se o nás. Během toho víkendu proběhlo i natáčení nové reality show Milo vs. Čivava, ale o co jde, se dozvíte zase jindy. V sobotu jsme naplánovali takový ten rodinný výlet do Hřenska. Ráno, ehm asi v 11, jsme se začali pakovat a vyrazili jsme do Děčína. Tam jsme se rozhodli dát snída…oběd a šli jsme do našeho starého známého Přístavu, kde jsme byli odhadem před rokem. Nic se nezměnilo, jídlo pořád super a čekací doba pořád šílená. Potom jsme hodili auto do stínu a vyrazili na autobus do Hřenska, protože parkování tam jsme nechtěli riskovat. S autobusem začalo správné šílenství.

Museli jsme totiž ze všeho nejdřív najít zastávku, ze které ten autobus jako jede. Řeknete si, že v Děčíně jich zas tolik nebude. Jen před nádražím byly celkem asi čtyři, takže jsme chodili pořád sem a tam jak blbci, než jsme zjistili, že to jede samozřejmě od té zastávky, kde se tou dobou mačkali všichni lidi. My jsme se naštěstí nikam necpali, když přijel nějaký autobus, protože jsme si přečetli, že to není ten, co potřebujeme, jenže ostatní lidi, když viděli přijet autobus, automaticky se k němu hrnuli. My jsme si strategicky počkali na ten správný, v klidu jsme si sedli a o chvíli později nás následovalo i to stádo ovcí… promiňte, lidí. Z autobusu se stala fronta na banány a vzduch byl nedostatkové zboží. Konečně jsme vyjeli. Jenom dodám, že v samotném Děčíně jsme stavěli od nádraží (což nebyla jeho výchozí zastávka) ještě nejmíň třikrát.

Na první zastávce v Hřensku se začal hrnout další obří dav, tak jsme strategicky opustili autobus už tam, přeci jen pár set metrů navíc nás nezabije…snad. Procházka Hřenskem mi připomínala domovskou Prahu, všude spousta lidí a málokdo česky mluvící. Naštěstí jsme došli až na stezku k lodičkám, kde ten provoz začal lehce řídnout. U lodiček samozřejmě opět další obří dav lidí, ale zvládali odbavovat celkem rychle, netrvalo dlouho a nalodili jsme se na zelenou kocábku s průvodcem. Ten popsal všechny skalní úkazy, od hlavy Bárta Simpsona, přes hlavu Hada, který končil o 2 km dále, až po splachovací vodopád. Po obeplutí první soutěsky se ukázalo, že opačným směrem byl ten dav ještě větší, ale to nám už nemuselo nevadit, takže jsme vyrazili na druhý loďky.

Pán v lodi nás před koncem projížďky informoval, že kousek dál se nachází občerstvení a hlavně hezké záchody. Zatím jsme totiž měli možnost vykonat potřebu pouze ve dvou zelených plechových budkách na kraji útesu, položených přímo na hlavní stezce a na kývajícím se dřevěném prkénku. Tento zážitek jsem si ráda nechala ujít. Pokračovali jsme tedy dál, čím dál užší pěšinkou, která nás mnohdy zavedla do temných tunelů, kde jsme se museli spoléhat leda tak sami na sebe a koukat po světle na konci tunelu. Teď bych možná ráda představila typické turisty, které jsme tam potkal. První typ: senioři s nordic walking holema, kteří se nebojí jít přes mrtvoly a klidně vás tou holí přetáhnou. Druhý tip: Němci. Nejlíp celá rodinka s nevychovanýma frackama, kteří když jdou po dřevěné stezce, schválně dupou, aby tím kraválem vyhnali ještě poslední zvěř, co v českých lesích zbyla. Třetí typ: pejskaři. Taková ta skupinka, kterou neustále hlídá prťavý Jack Russel teriér, litá od začátku skupinky ke konci a všem se plete pod nohy, ale zároveň je strašně roztomilej. Čtvrtý typ: selfíčkáři. Všude se zastavují, aby se vyfotili, všem překáží a pak všechny předbíhaj. A pátý nejhorší typ: česká rodina na výletě. Všude jsou cedule, že jste v národním parku, udržujte pořádek atd. Pak přijdete k jednomu malebnému břehu krásně čisté říčky, kam plavou lososi dělat malá lososátka. A co nevidíte: tlupa českých buranů co se ráchá v té průzračné říčce, vybalený řízky s chlebem a pohodička. Na to teda opravdu nemám, co říct.

Každopádně následovala cesta na autobus, který jsme si tak trochu zbytečně nechali ujet před nosem a čekali hodinu na další, naštěstí jsme tam nemuseli zůstat přes zimu. Druhý autobus jsme už úspěšně lapili a rozjeli se zpět směrem k Děčínu. Jenže ejhle, cestou jsme museli objet zbývající vesnice, kde na první zastávce byl autobus naplněn k prasknutí. Ale řidič nám ukázal, že pořád se tam dá ještě někdo vecpat. Tolik lidí pohromadě neuvidíte ani na koncertě v O2 aréně, naštěstí jsme nějak dojeli do Děčína, kde jsme usoudili, že na koupání je pozdě a vyrazili zpět do mé rodné vísky. Cestou jsme ještě potkali pár pelotonů zatoulaných z Tour de France, ale my jsme ve zdraví dojeli.