Bezzubý víkend na Matějské pouti

Bezzubý víkend na Matějské pouti


Bylo nebylo jedno středeční ráno jsem se probudil s vizáží neúspěšného boxera. Jeden z mých zubů se rozhodl, že vypadat jako půl sysel zní jako dobrý nápad. Takže v pátek jsem zahájil putování po zubních servisech. Nejprve jsem si v Lípě nechal udělat vrt, ve kterém jsme žádnou ropu neobjevili a musel jsem pokračovat s opravou v neděli návštěvou černobylského komplexu Thomayerovi nemocnice, ale zpět k tématu. Je pátek večer a my se setkáváme na Holešovicích, aby mohla začít ta správná jízda … na labutích.

Milo

Jelikož nepatřím k těm adrenalinomilům, pro které jsou atrakce pod sto metrů čajíček, a raději se držím při zemi, vzala jsem Matějskou pouť spíš jako zajímavou výstavu všech možných způsobů, jak se člověk může za nehorázný prachy nechat zabít. To má své plusy i mínusy. Na jednu stranu jsme ušetřili, na druhou stranu jsme toho zas tak moc navštívit nemohli. Pouť pro nás tedy začala příjemnou procházkou poloprázdným výstavištěm, kdy jsem si měla prohlédnout, co půjde a co teda fakt ne.

Adélka

Nutno podotknout, že naši večerní návštěvu doprovázely zběsilé nájezdy haran…dětí na elektrických koloběžkách a návštěvníci jakéhosi rockového koncertu. Po povinné klobáse a pivu jsme to zabalili a vydali se domů na kutě. Druhý den ráno jsme zahájili tou nejúžasnější činností na světe, na kterou se vždy a zaručeně těší každý muž- návštěva nákupního centra. Vzhledem k tomu, že společenské konvence nejsou zcela tolerantní k nošení starých tepláků, bylo načase mi pořídit nové džíny. Existují hned dva důvody, proč bych tuto činnost neměl nikdy provozovat sám. Za prvé, abych se k tomu vůbec dokopal, musí nastat velké pomatení mysli, za druhé, když už bych si měl něco vybrat, bude to první věc, do které se vejdu, a to bez ohledu na to, že to je třeba fusak na lyže.

Milo

Jakožto zkušená shopping managerka jsem se rozhodla svého miláčka v těžké situaci nenechat a šla jsem na lov s ním. Když šel totiž kupovat džíny minule sám, domů přitáhnul jakýsi neidentifikovatelný obrovský džínový potah- prý kalhoty. Šli jsme na to chytře, zjistili jsme, že pokud nechceme džíny škrtiče, musíme najít džíny Roba (zajímavá nápověda pro chlapy v New Yorkeru. Našli jsme tedy nějaké Roby, desetkrát vyzkoušeli, Míla řekl, že na to nemá nervy, zaplatili jsme a šli.

Adélka

Se zbytky peněz, co mi po návštěvě nákupáku zbyly, jsme konečně vyrazili na Matějskou. Naše kroky nejprve vedly na jakýsi divný hipsterský jarní veletrh, kde si chlápek na paletovém pódiu hrál na Ptáka Loskutáka a snažil se přesadit kytky. Náš cíl byl ale naprosto jasný, namazat se svařákem nebo medovinou pro eliminaci chladného počasí. Další kroky už vedly kolem těch šílených blikajících kolotočů, kde u jednoho jsme objevili naši vysněnou hračku – Air Hockey. Potom, co jsem díky své násilné povaze Áďu 2x vyklep, naše kroky vedly k obřímu řetízkáči. No obřímu, slabých 80 metrů.

Milo

Jak už jsem avizovala, nemám ráda adrenalinové atrakce. Já a ten řetízák, to však byla láska na první zablikání. Fascinovaně jsem na něj vydržela zírat, dokud Míla nevypil své pivo. Seděli jsme přímo pod ním, a tak jsem krásně viděla. Jako takle… kdyby to bylo o polovinu nižší, možná by se o tom dalo uvažovat. Jenže ono se to fakt točilo až nahoru, a tak i přes můj zájem a zvědavost, strach nakonec zvítězil. Zlomila jsem řetízáku srdce. Promiň mi to kámo. Dál jsem se rozhodla, že nutně potřebuju plyšovýho mimoně.

Adélka

Potom, co jsem zastřelil jednoho Hawai mimoně i s kytkou, byly konečně na řadě atrakce. Nejprve jsem dal na autodromu najevo, proč stále nemám řidičák, potom se Áďa zakousla strachy do tyče na ruském kole a můj pokus o romantiku tak naprosto selhal. Naštěstí jsem si vzpomněl na přísloví: „Láska prochází žaludkem“. Takže za pomoci cukrové vaty a obřího perníkového srdce jsem zachránil večer. Pro jistotu jsem si to pojistil ještě sushi* k večeři. Po zábavném dni na Matějský, nás čekala ještě zábavnější neděle v černobylském komplexu u Kunratického lesa. Jelikož můj sysel mód byl větší a větší, bylo načase jednat.

Milo

Na nemocnici v Krči mám dost neblahé vzpomínky. Když jsem si v šesti letech zlomila dost blbym způsobem ruku a nikde mě nechtěli, byla to nemocnice, která mě zachránila. Byly to tenkrát fakt super letní prázdniny. Nicméně nepamatovala jsem si, že by to byl tak hrůzostrašný komplex poloprázdných, polorozpadlých budov. Se smíšenými pocity jsem se vydali hledat zubní pohotovost. A jelikož jsme správný vesničani, naše cesta vedla i přes patologii, než jsme konečně našli, co jsme hledali. Víkend jsme tedy zakončili s tampónem v hubě v autobuse do Lípy.

Adélka


*Náš první nákup v Sushi Time e-shopu proběhl v neděli a neděle má tu neblahou vlastnost, že se zavírá o hodinu dříve. Bohužel nový systém e-shopu nám dovolil učinit objednávku s časem vyzvednutí po otvírací době a my běhali po Andělu a hledali alternativní (neexistující) vchod do bistra. Po kolečku kolem komplexu jsme se rozhodil zkusit vzít za kliku a ejhle šlo to. Obsluha, nejen že nás nezastřelila, což pokud se vám někdo po zavíračce vloupe do zhasnuté restaurace, by bylo zcela pochopitelné, ale navíc ještě sehnali kurýra s naší objednávkou. Tímto si hrdinní sushi kuchaři vysloužili naše doporučení, takže kdo nejí sushi ze Sushi Time, je pro nás leklá ryba.