Adélky narozeniny, rok poté.

Adélky narozeniny, rok poté.


Vloni bylo Adélce 20, takže jsem připravil oslavu plnou nástrah a nečekaných věcí. Letos to byla přeci jen menší oslava, za to si myslím, že jsem zapracoval na té části s trvalými dárky. Vloni jediná věc, co se nedala sníst nebo neuvadla, byla trička pro nás oba, ačkoliv až nebude co jíst, možná přijdou k chuti. Tak letos, představ si v hlavě famfáry, jsem přišel s řetízkem, teda ještě taky s tou věcí na něm. Ale všechno pěkně od počátku, místo činu byl tentokrát Sokolov. Pátek, končím ve své přepychové práci v centru Prahy a razím na vlak do Sokolova. Stejným směrem se rozhodlo vydat mimo mě ještě hromady lidí a moje dopravní karma. Ta se rozhodla, že si asi vyzkouší řídit vlak, protože první zastávkou nebyly Holešovice a cosi mezi tím, ale desetiminutové čekání bůhví kde byl jen začátek. Porucha lokomotivy nás nechala ještě další čtvrt hodinku se kochat oněmi vytouženými Holešovicemi. Pak pochopili, že přeci jenom chceme asi dojet kousek dál, tak jsme vyjeli. V závěru to ještě završila výluka mezi Ostrovem a Karlovými Varami, takže ve finále pěkně libové zpoždění. V samotném závěru dne se mi ale přeci jen povedlo dárek předat a ta správná zábava byla na pořadu až další den.

Vzhledem k tomu, že i já jsem pochopila, že chlapům je lepší opravdu sdělit, co si přejete, protože v 99,999% případů to nejsou jasnovidci, prozradila jsem svému drahému mnoho měsíců předem, že bych si přála řetízek. Ten jako obvykle mlžil a snažil se mě zmást. Doufala jsem proto, že mě tentokrát mate právem. Proč? To se vraťme k onomu pátečnímu odpoledni, kdy jsem seděla se svojí nejvíc nejlepší kámojdou Luckou na koktejlu (máme i společný tetování, takže je to fakt potvrzený prostě). K mému naprostému překvapení se vytasila s malou krabičkou, ve které, hádejte co, byl řetízek. V ten moment se ve mně mísily dva pocity. První byla radost z krásného dárku a druhý asi něco jako: „a sakra…“. No jak už víte, dostala jsem řetízky dva, takže teď mají střídavou péči.

Sobota začínala v pracovním stylu, byly jsme požádáni na výpomoc u zvučení plaveckých závodů, takže jsem vzal pultík, plážové oblečení a šlo se na věc. Pokus dát si fajn snídani v místní kavárně zkrachoval na tom, že i v Sokolově se nechce nikomu makat od devíti. Naštěstí pekaři jsou ranní ptáčata, takže o hladu jsme nebyli. V bazénu to byl poměrně rutinní úkol a publikum se tvářilo s mým výkonem spokojeně, občas se i voda zavlnila do rytmu. Ovšem večer byla na řadě oslava, lokace číslo jedna: Večeře ve Steak Bar George, není to sice ten samý George co nám dělá burgery v Praze, ale tenhle to s kravičkama taky dobře umí.

K večeři jsme si dali jako vždy skvělé jídlo od kuchaře oceněného samotným panem šéfem. Já jsem si jako předkrm vybrala výborné carpacio z hovězího masa, Míla zvolil cibulačku, která byla taky moc dobrá. Potom jsme si dali jak jinak než pořádný flák masa. Nutno podotknout, že v Georgovi dělají i výborné dezerty, ale my byli už tak nacpaní, že jsme raději zvolili ústup. Nakonec nám obsluha donesla i žvýkačky ve vlastním obalu s logem. Jedinou chybkou jinak skvělé večeře byla menší zvědavá zoo, která se na to jídlo přišla taky podívat. (při psaní tohoto příspěvku nebyl zraněn ani zabit žádný mravenec). Pokud si myslíte, že jsme to ve steaku zalomili a šli do postele, tak máte pravdu…. Né kecám, pravidelní čtenáři už nás přeci jenom trochu znají. A tak je jistě nepřekvapí, že jsme zakotvili v hospodě Jacka Danielse, kde měli zrovna bezvadnou akci na rum Havana. Takže jsme si odnášeli dvě rumba koule, slamák a výbornou náladu.

Po této kvalitní klimatizaci mé portmonky následovala už jen rodinná grilovačka v neděli, kde byl na řadě taky dobrej flák hovězího. Tím jsme završili poklidnou oslavu a teď už zbývá jen čekat na odvetu v září.